Kritika obou veřejnoprávních českých médií sílí, zejména jejich „jedniček“. Zpravodajská rozhlasová stanice se občas nepříjemně přiblíží bulváru a hudba, která je tu hrána jako doplněk, ve skutečnosti narušuje dobrý mrav, snižuje dobrý vkus a nezřídka obtěžuje (některé písně slyšíme každodenně již řadu let). První kanál České televize zase čelí kritice, že si po digitalizaci a vzniku specializovaných sesterských stanic neumí najít svou tvář – svůj profil. Nabízí se zdánlivě radikální, ale jistě účinné řešení. Jejich zrušení a nahrazení specializovanými kanály.
Český rozhlas 1 Radiožurnál totiž vůbec není potřeba. Je s ním jenom ten problém, že je ze stanic Českého rozhlasu nejposlouchanější. Což je ale dáno množstvím a kvalitou frekvencí, jimiž disponuje, zejména v technické souvztažnosti k autorádiím. Neboli – chytíte ho takřka všude v obstojné kvalitě. Druhým významným důvodem, proč jej lidé v autě poslouchají, že chtějí slyšet aktuální zprávy, nejlépe v tradičních časech – každou celou hodinu. Jestliže ovšem existuje kvalitní zpravodajský kanál, který takové zprávy nabízí a místo hudební složky je doplňuje analýzami a rozhovory s odborníky, není nic snazšího než Radiožurnál tímto kanálem nahradit. Řeč je o Radiu Česko. Stačí dát frekvence a celodenní vysílání k dispozici Radiu Česko. Všechno ostatní Radio Česko má, dokonce se personálně a obsahově s Radiožurnálem částečně překrývá. Mimořádně kvalitní redaktory, přehled i rychlost a energii se dále rozvíjet. Hudební složka není u zpravodajství nutná, ČT24 také nenabízí žádné odpočinkové seriály a magazíny. Navíc hudbu nabízejí ostatní stanice (především Vltava a Wave, ale i Dvojka a regionální stanice). Magazíny, které Radiožurnál vysílá (pro menšiny, pro motoristy, pro příznivce cestování…) mohou být náplní večerního programu, o který by se Radio Česko prodloužilo. Že zpravodajství Radia Česko je pro běžného posluchače příliš analytické a hlubinné, je mýtus. Kdo ho poslouchá, ví, že je nepodbízivé, ale srozumitelné a přehledné.
Program ČT1 je v mnohém duplicitní s jinými stanicemi (zprávy, mimořádné sportovní a společenské události, reprízy). Původní tvorba se zúžila na dva nebo tři večery týdně (a to rozhodně ne celé večery), do omrzení jsou opakovány české i zahraniční filmy a seriály. Poměrně velkou část ale tvoří specifické programy, které by mohly ČT1 dát onu tvář a přeměnit ji na další specializovanou televizi – pořady pro děti. I když se z velké části jedná opět o reprízy pohádek a seriálů, je tu i dost původní tvorby, která je oblíbená a má silný potenciál (Kouzelná školka, Studio Kamarád, odpolední bloky). Pokud by se z „Jedničky“ měla stát dětská televizní stanice, nebude to v současné situaci nijak velký problém. Má diváky a zázemí současných tvůrců, bohatý archiv večerníčků, pohádek, ale i starších magazínů a soutěží. Část vysílacího času může poskytnout školám a neziskovým oragnizacím, které s dětmi nebo pro děti pracují. I podíl zahraničních filmů pro děti je dnes téměř uspokojivý (premiéra každou sobotu dopoledne). O co bychom naopak přišli? Magazíny může převzít ČT2, která se může výslovně stát stanicí pro kulturu, vzdělávání, menšiny a občanskou společnost. Sport ani zpravodajství už na ČT1 nepatří. Zábava? Ta nyní existuje jen v podobě střihových pořadů a repríz (a dokonce repríz střihových pořadů). Takže bychom vlastně nepřišli o nic. Snad jen o továrničku původních seriálů. Je ovšem výroba Hraběnek či Znamení koně úkol televize veřejné služby?