I když se v knize občas ztratím a nezřídka zakroutím hlavou nad mírou ironie a množstvím obrazných přirovnání, nepolemizuji. Kniha je pro mne vysvětlením současné světové krize, kterou vnímám také, jen neumím dohlédnout všech souvislostí a neumím věci sám pojmenovat. Václav Bělohradský mne už několikrát přesvědčil, že témata, kterým se věnuje, jsou opravdu důležitá, že mají pro mne a moji společnost význam do budoucnosti, a že, jakkoliv je to smutné, má většinou pravdu.
Kniha Společnost nevolnosti upevňuje moji špatnou zkušenost s demokracií v Čechách, mé pohrdání systémem pravice vs. levice, mé rozčarování z konzumu, můj strach z ekologické katastrofy či řetězce takových katastrof. Podivuhodně se doplňuje s nedávno přečetnými knihami Plíživý převrat od Noreeny Hertzové o globální ekonomice a jejích následcích, a s Mužem bez vlasti, poslední knihou Kurta Voneguta, ve které odsoudil dnešní Ameriku a hloupost jejích obyvatel. (Není ovšem problém pro Evropana, stejně jako Asiata či Australana si výtky stáhnout na sebe.)
Na základě četby těchto „současných“ děl i mého laického pozorování se pokouším o stručný popis „našeho problému“:
Globální ekonomika oslabuje vliv národních států. Obří korporace jsou velmi rychlé a průbojné, dokáží ovlivnit nejen trh dané země, ale i zákony. Vlády je ze strachu z přemístění výroby zvýhodňují bez ohledu na životní prostředí a potřeby občanů. Stát pak není schopen plnit své funkce, některé přebírají samy korporace (např. vzdělávání). Zájem trhu a zisku zabraňuje občanům účinně hájit své zájmy, což podporuje i konzumerismus a také přemíra informací a informačních zdrojů. Na internetu (i v ostatních médiích včetně knih) je tolik informací a názorů a pravd, že se vzájemně ruší a nejsou relevantní, nejsou čitelné. Konzum a „potřeby“ volného trhu dále ničí životní prostředí, i když se prokázáno, že došlo ke změně klimatu planety Země, a že se životní prostředí globálně zhoršuje a to čím dál rychleji. Změny a poškození přírody vedou nejen k živelným katastrofám (ztráty na životech, nedostatek pitné vody apod.), ale výhledově mohou vést i k narušení biodiverzity, tedy i k přerušení potravních řetězců, vzniku nových nemocí a epidemií atp. Konzum a ziskuchtivost nedokáží udržet v právních mezích genetickou modifikaci, zbrojení, těžbu nerostů a další tradičně či nově problematická odvětví jako je spotřeba tabáku, drogy, hazard, pornografie, kýč, civilizační choroby. Prosadit změny a zájmy neziskového charakteru je formou zastupitelské demokracie už v podstatě nemožné, pravicové i levicové strany nabízí pouze zdánlivé varianty ekonomického blahobytu, skutečnou kvalitu života nehájí a už ani neslibují.
Bez viny na této situaci nejsme nikdo, větší míru ovšem nese tzv. hyperburžoazie, top managament nadnárodních korporací a světové finanční instituce, a dále vlády nejvyspělejších a nejkonzumějších států světa, z nichž první a „nejprvnější“ je současná vláda USA.
Možná řešení jsou podle jednotlivých autorů tato:
Noreena Hertzová nabízí jako malé řešení spotřebitelský bojkot (například bojkot zboží vyrobené ve třetím světě skrytou otrockou prací, a tedy levnější než vyrobené v západní demokracii) a dále občanskou neposlušnost obecně.
Václav Bělohradský vidí řešení v nástupu tzv. druhé modernosti, tedy změny paradigmatu západní civilizace, kdy se člověk nebude pojímat jako obraz Boha, bytost tvořící dějiny či „pán tvorstva“, ale jako součást živé přírody, která nechce a nemusí překonávat svou vlastní konečnost. Prakticky a než ke změně paradigmatu dojde (tu může vyvolat velká ekologická katastrofa) jsou řešením občanské vzpoury, definované jako opak revoluce, tedy revolty nesnažící se systém změnit a nahradit, ale mírnit jeho dopady v konkrétním praktickém případě. Uvádím svůj, nikoliv Bělohradského příklad: Volný trh si řekl o širší silnice a vláda rozhodla, že je možné všechny silnice rozšířit, a překážejí-li snad stromy, lze je vykácet. Obyvatelům anonymní obce se nelíbilo, že kvůli rozšíření silnice (aby mohly projíždět náklaďáky) padne staletá lipová alej, která tam v nějaké podobě stojí odnepaměti. Jejich vzpouru podpořila i jiná obec se svou alejí, pak ještě jiná, až došlo k celonárodní debatě o alejích a náklaďácích a poté až ke změně legislativy. V současnosti není v ČR možné beztrestně vykácet zdravou alej jen kvůli rozšíření cesty. Množství těchto malých vzpour je teoreticky velmi silnou zbraní (většinou půjde o spor zastupitelů obce vydíraných silnou firmou a ponížených a uražených občanů tmelících se do účelových NNO).
Kurt Vonegut řešení nenabízí, domnívá se, že už je pozdě. Lidstvo mu připadá jako skupinka Anonymních alkoholiků, žijících ze dne na den a nestarajících se o svoji budoucnost.
Já osobně, autor tohoto článku, řešení neznám, netroufám si. Jen doufám, že občas najdu odvahu a překonám lenost k zmíněnému bojkotu a ke zmíněné vzpouře.
Je to tak správně? Cituji a domýšlím logicky a nic nezkresluji? Mohu se mýlit, proto pro vlastní názor všem doporučuji četbu následujících knih:
Václav Bělohradský: Společnost nevolnosti, eseje z pozdější doby; SLON 2007
– filosofické eseje o naší době a společnosti
Noreena Hertzová: Plíživý převrat, globální kapitalismus a smrt demokracie, Dokořán 2007
– ekonomicko-sociologická studie o globalizaci trhu
Kurt Vonegut: Muž bez vlasti, Jota 2006
– fejeton na rozloučenou s tímto (vážně míněným) epitafem:
„Dobrotivá Země – mohli jsme ji zachránit, ale byli jsme příliš ničemní a líní.“