Román Plyš jsem získal tak trochu omylem, ale nakonec jsem rád, že jej mám. Michal Hvorecký mne nadchl sbírkou povídek Lovci a sběrači a já si dlouho zoufal, že si nemohu přečíst nic dalšího. Nakladatelství Labyrint vydalo v češtině pouze tyto dvě knížky a slovenské originály si bohužel v českých knihkupectvích nelze koupit (ostatně, žádné nové slovenské knihy, pokud vím). Ale, když Plyš vyšel v českém překladu, nečetl jsem ho. Zhrozil jsem se tématu. Hlavní hrdina Plyše je závislý na elektronické pornografii a snaží se ze závislosti vyléčit. S díky jsem takovou knihu odmítl a čekal, zda někdy později dostanu chuť si ji přečíst.
Stalo se to nedávno a byl z toho jeden z nejlepších čtenářských zážitků poslední doby . Myslím, že nejen kvůli stejné generaci se vezu s autorem na podobné vlně. Aby nedošlo k trapnému omylu, závislost ani pornografie naštěstí není to, co nás spojuje. Líbí se mi, že i když je téma ukrutné (a román není k popukání, je to docela drsná záležitost), autor není ani vulgární, natož perverzní. Ano, je to knížka o závislosti, i o pornografii, ale psaná decentně a velice literárně. Vlastně je to dílo plné humanismu, jako jedno z mála současných se vyjadřuje k dnešku, tím že předvádí brzkou budoucnost. Například nové druhy závislostí, reklama pronikající do rodných listů, výpadky elektrického proudu pro celé aglomerace…Satirické, snad nějak měrné s cyberpunkem, ze kterého Hvoreckývychází (to neumím posoudit), ale v poselství vlastně volající po dobrovolné skromnosti či dokonce po tradičních hodnotách.
Co mne ovšem zklamalo, je nesmyslné lpění na zápletce, zde jakési rozkrytí manipulace a odhalení dávného přítele z dětství. Naštěstí tento pán závěrem jen proletí a poslední kapitola už navazuje na původní tempo vyprávění. A téma se také vrací. V románu jsou silnější vize a krize všemožných závislostí, podivné dialogy dvou hlavních postav i šokující život nové komunity, a nikoliv křečovitá fabule o spiknutí. Trochu mi tím kniha připomněla český film Pravidla lži, který se mi velmi líbil, respektive líbil by se mi docela, kdyby opět neměl tak křečovitou a úplně zbytečnou zápletku. V retrospektivních černobílých scénách jsem si ani nebyl jistý, jestli se nedívám na parodii; herci Švehlík a Langmajer tu na sebe vrhají přepjaté gangsterské pohledy jak z němých filmů. Tak poutavě a emotivně je vylíčená komunita odvykajících feťáků, tak uvěřitelní jsou lidé, které hráli herci Budař, Novotný, Stránský, tak přirozený je celý film, a do toho padají hlášky: „Kdo jsi? Kdo ksakru jsi?“ nebo „Tys ji zabil“. Já vím, že kvůli siláckým dialogům má film i svoje jméno, ale dobré je na něm jinde. Ony vedlejší příběhy (návštěva dospívající dcery, plebiscit o vytvoření sexuálního páru, feťácký humor atd.) jsou skvělé a stačily by na celý film. Stejně tak vím, že pro hrdinu románu Plyš je rozluštění tajemství vlastních fotografií a chování tajemné Liny velkou katarzí a klíčem k vyléčení, ale myslím, že méně mohlo být více. Stačí přece myšlenka, že všichni jsme a všechno je na něčem závislé.