Reklama
 
Blog | Vojtěch Vaner

Křečovité zápletky v Plyši a v Pravidlech lži

Moc se mi líbil román Plyš od Michala Hvoreckého. Moc se mi líbil film Roberta Sedláčka Pravidla lži. Přišel jsem na to, že na obou se mi ale nelíbila tatáž věc – křečovitá zápletka, psaná jakoby z povinnosti, z nesmyslného příkazu, který zní: příběh musí mít za každou cenu překvapivé rozuzlení.

Román Plyš jsem získal tak trochu omylem, ale nakonec jsem rád, že jej mám. Michal Hvorecký mne nadchl sbírkou povídek Lovci a sběrači a já si dlouho zoufal, že si nemohu přečíst nic dalšího. Nakladatelství Labyrint vydalo v češtině pouze tyto dvě knížky a slovenské originály si bohužel v českých knihkupectvích nelze koupit (ostatně, žádné nové slovenské knihy, pokud vím). Ale, když Plyš vyšel v českém překladu, nečetl jsem ho. Zhrozil jsem se tématu. Hlavní hrdina Plyše je závislý na elektronické pornografii a snaží se ze závislosti vyléčit. S díky jsem takovou knihu odmítl a čekal, zda někdy později dostanu chuť si ji přečíst.

Stalo se to nedávno a byl z toho jeden z nejlepších čtenářských zážitků poslední doby . Myslím, že nejen kvůli stejné generaci se vezu s autorem na podobné vlně. Aby nedošlo k trapnému omylu, závislost ani pornografie naštěstí není to, co nás spojuje. Líbí se mi, že i když je téma ukrutné (a román není k popukání, je to docela drsná záležitost), autor není ani vulgární, natož perverzní. Ano, je to knížka o závislosti, i o pornografii, ale psaná decentně a velice literárně. Vlastně je to dílo plné humanismu, jako jedno z mála současných se vyjadřuje k dnešku, tím že předvádí brzkou budoucnost. Například nové druhy závislostí, reklama pronikající do rodných listů, výpadky elektrického proudu pro celé aglomerace…Satirické, snad nějak měrné s cyberpunkem, ze kterého Hvoreckývychází (to neumím posoudit), ale v poselství vlastně volající po dobrovolné skromnosti či dokonce po tradičních hodnotách.

Co mne ovšem zklamalo, je nesmyslné lpění na zápletce, zde jakési rozkrytí manipulace a odhalení dávného přítele z dětství. Naštěstí tento pán závěrem jen proletí a poslední kapitola už navazuje na původní tempo vyprávění. A téma se také vrací. V románu jsou silnější vize a krize všemožných závislostí, podivné dialogy dvou hlavních postav i šokující život nové komunity, a nikoliv křečovitá fabule o spiknutí. Trochu mi tím kniha připomněla český film Pravidla lži, který se mi velmi líbil, respektive líbil by se mi docela, kdyby opět neměl tak křečovitou a úplně zbytečnou zápletku. V retrospektivních černobílých scénách jsem si ani nebyl jistý, jestli se nedívám na parodii; herci Švehlík a Langmajer tu na sebe vrhají přepjaté gangsterské pohledy jak z němých filmů. Tak poutavě a emotivně je vylíčená komunita odvykajících feťáků, tak uvěřitelní jsou lidé, které hráli herci Budař, Novotný, Stránský, tak přirozený je celý film, a do toho padají hlášky: „Kdo jsi? Kdo ksakru jsi?“ nebo „Tys ji zabil“. Já vím, že kvůli siláckým dialogům má film i svoje jméno, ale dobré je na něm jinde. Ony vedlejší příběhy (návštěva dospívající dcery, plebiscit o vytvoření sexuálního páru, feťácký humor atd.) jsou skvělé a stačily by na celý film. Stejně tak vím, že pro hrdinu románu Plyš je rozluštění tajemství vlastních fotografií a chování tajemné Liny velkou katarzí a klíčem k vyléčení, ale myslím, že méně mohlo být více. Stačí přece myšlenka, že všichni jsme a všechno je na něčem závislé.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama