Reklama
 
Blog | Vojtěch Vaner

Návrat do severní Albánie

Nad knihou Krvavý duben albánského spisovatele Ismaila Kadareho jsem litoval, že jsem ji nemohl číst někdy v zimě či na jaře roku 1996. V té době jsme s kamarády stupňovali exotičnost svých prázdninových cílů a v srpnu toho roku se cílem stala právě Albánie. Jediným zdrojem aktuálních informací byl turistický průvodce cestovatelky, která tam byla před několika málo lety a jedinkrát.

Další běžně dostupné informace
byly poznamenány dobou svého tisku – podle toho, zda ČSSR v té době
s Albánií kamarádila či nekamarádila. Albánie byla po válce komunistická
země, až do devadesátých ji vedl Enver Hodža, který na své cestě od mladého
revolucionáře po starého diktátora zavdal příčinu mnoha absurditám. Po
diplomatických roztržkám se Sovětským svazem (údajně nechtěl podstoupit
ponorkovou základnu na Jadranu) se země jako jediná evropská orientovala na
Čínu. Bratrská pomoc ale asi nebyla tak veliká a jistě přišly i požadavky a
poté rozmíšky, a tak sedmdesátá a osmdesátá léta prožili Albánci v úplné
izolaci. Vyhlášená ekonomická soběstačnost je přivedla k životu spíše
feudálnímu, k chudobě a skromnosti, snad s jedinou výjimkou. Rozmarem
vlády se stala plná elektrifikace země, všech budov a všech domácností. Před
zmíněnými dvanácti lety jsme viděli sami, že tento bláhový počin se podařil a
ke kdekteré salaši vedou elektrické dráty. Přes strmé dvoutisícové štíty, přes
dřevěné trafostanice či izolátory vbité do živých stromů. Samozřejmě jsme
viděli další pozoruhodné věci, včetně historických památek a velmi krásné
přírody (byť oboje poničené).

Odjížděl jsem tehdy domů, aniž
bych porozuměl rozdílu mezi „bohatým“ jihem a „chudým“ severem. Na jih od
Tirany jsou hory oblejší, všude je cítit vliv civilizace – osmanské, řecké, i
té moderní. Je tu víc měst, v nich mešity pro muslimy, většinové
obyvatelstvo. Na křesťanském severu čas stojí, ve strmých roklích se pěstuje
kukuřice, další zbylou obživou je pastevectví, do města je sedmdesát i sto
kilometrů daleko. Kostelíky jsou prázdné či zavřené. Žádný úředník, žádný
policista, žádná veřejná doprava, jen elektrické vedení a svět jako
z minulých časů. A cesty se klikatí po úbočích hor nekonečné
kilometry…

Na severu
Albánie vládl až do komunistického zákazu zákon, který velmi podrobně popisuje
Kadareho kniha, a který obsahoval krevní mstu. Z románu-reportáže vyplývá,
že tradice přikazovala úplnou poslušnost tomuto zákonu (nazývanému Kanun);
nejen že byl neporušitelný pro obyvatele Prokletých hor, také byl tolerován
republikovým i monarchistických zřízením až do poloviny 20.století.
Z Tirany bylo na sever daleko nebo alespoň obtížno, a tak se tu tradice
držela po staletí. Absurdní povinnost zabít rituálně člena nepřátelského rodu
byla korunována povinností jít na jeho pohřeb a pohřební hostinu a poté
zaplatit „šlechtě“ daň ze svého zabití (která byla hlavním zdrojem jejích
příjmů) a čekat na mstu – smrt. Kanun se netýkal jen krevní msty, jeho
pozůstatky jsme zřejmě také viděli a zažili. Viděli jsme věže, kde se někteří
mstitelé doživotně ukrývali, zažili jsme, co je pro Albánce host v domě a
byli jsme ráno vyprovázeni až na okraj vesnice.

Reklama

Román
Albánce o Albáncích, který je spíše dokumentem o téhle bezpříkladné evropské
raritě, by mi jako turistovi určitě pomohl pochopit víc. Ale na druhou stranu,
cítil bych se jinak. Nebyl bych oním horským severem tak učarován. Takže dost
lítosti, stačí, když jsem si tuhle nekrvavou knihu o krvi (jež i přesto občas
ztuhne) přečetl v roce 2008.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama