Ta největší sláva netrvala dlouho. V zámku prý hrabě Špork nikdy pořádně nebydlel a špitál s lázněmi fungoval jen za jeho života, tedy na samém konci 17. století. Potomci Františka Antonína ani místní lidé si s komplexem moc nevěděli rady, takže z velké části zchátral. Na severu zbylo impozantní schodiště…no, pěkně od začátku:
Že v Kuksu uvidím slavné sochy Matyáše Brauna jsem tušil a doufal, že barokní špitál se dobře plete se zámkem, jsem věděl, vídal jsem ho při zimních bezlistnatých cestách vlakem z Liberce do Pardubic. V malé vesnici Záboří jsem ale večer předtím uviděl ten plakát. Celý byl tónovaný dohněda, přes kopii dobové rytiny se nesla písmena zvoucí na „tradiční pouť“. Vzplál jsem nadšením, po dvou dnech osamocené cesty, kdy mi jiní výletníci byli na obtíž (hlavně motorkáři na Zvičině a opilá cykloparta na královské hrázi, jejíž členové byli oděni ve vestičkách z hospodských ubrusů) jsem se těšil na stánečky s cetkami z chráněných dílen, pseudodobové řemeslníky, sladký trdelník nebo štramberské uši do úst. To vše v kulisách starobylé památky, tak jak jsem to zažil třeba v Oseku. Vůbec mi nedošlo, že historizující poutě a jarmarky, kterých je teď v Čechách požehnaně, mají i občas nějaký přídomek, že mají svou tradici odvozenou od nějakého svátku a konají se v nějaké požehnané datum. Zmátlo mne slovo tradiční.
Když jsem se vynořil na hlavní silnici do Dvora, došlo mi, co je pro Kuksany tradiční pouť. Zdaleka zněla ta nejblbější hudba, tuším že to byl triumvirát disco Lucie Bílé – Smokie – Dalibor Janda, auta parkovaly jedno přes druhé, hluk a ej byl nuceně barevný. Muži seděli u piva, ženy povídaly v hloučcích u stánků, ale nenakupovaly. Děti (nebylo jich mnoho) se vozily v labutích, autíčkách, znuděně chodily útrobami skákacích hradů. Blbec mluvil do amplionu, nebylo mu rozumět víc než „atrakce“ a „krásný den“. Tradiční pouť byla zkrátka tradiční ve smyslu poutí v dobách mého dětství, střelnice, labutě, horská dráha, žužu a cukrová vata. Ale všechno bylo růžové, umělohmotné, kýčovité až k bizarnosti. Rychle pryč, rychle pryč.
Ještě jsem toho Dalibora slyšel, ale už jsem vcházel do dlážděné uličky historického městečka. Najednou jsem byl na jakési galerii nebo nábřeží a viděl přes roklinu stavbu hospicu. Nade mnou a kolem se míchaly nové domy a nové věci s barokem. Chodil jsem v bývalém těsném podzámčí. Také tu stály stinné dlouhověké stromy, snad lípy. Nejhezčí pohled byl centrální. K jihu. Musel jsem sejít po kamenný schodech, překročit můstek a stoupat ke kamenným schodům pod špitálem. Kamenné zábradlí je vlastně kasdádovité koryto, nahoře chrlič a chladná čistá voda, tak skvělá díky slunci, 30 stupňům i komerčnímu eklhaftu na pouti.
Nikdy jsem nebyl milovník baroka, imponují mi spíš gotické a pak moderní stavby, ale tady se mi líbí. Tady je opravdu klid a mír, navzdory vedru. Nahoru si jdu jako pán. Zastavuji se u jedné z turistických informačních cedulí a když vidím dobový výjev s korzujícími postavami v místě kde stojím, chce se mi k nim. Opravdu si to nechal pan hrabě pěkně postavit. I sochy, i nádvoří se mi líbí. Obdivuji sochařství mistra Brauna. Těch detailů, a jak je to jiné než na fotografiích! U předraženého neekologického občerstvení mé nadšení vyprchá, vyšťavuji se i v parku a pak na nádraží, ale vzpomínka na konec 17. století mi chvíli vytrvá. To by se mi líbilo! Léčit se tu tenkrát týden či dva ze svých soudobých (civilizačních) chorob…