Reklama
 
Blog | Vojtěch Vaner

Proslovy mezi písněmi

Nemám rád, když muzikanti mluví mezi písněmi. Mnozí by si mohli vzít příklad z Marka Knopflera.

Jen několik hodin po koncertu Marka Knopflera v Praze jsem na síti zaznamenal první návštěvnickou recenzi, navíc potěšující. Mark Knopfler s doprovodnou kapelou prý hlavně hrál, ryčné i tišší písně, ledacos z hitů Dire Straits i ze sólových alb. Když mluvil, tak buď děkoval za aplaus nebo představoval kapelu. Což je skvělé,  nedělní koncert zřejmě byl podobně skvělý jako ten „můj“ v roce 1996.

V červnu 1996 v Pakulu jsme zažili opravdu mimořádný zážitek a to především hudební. Nemám rád, když muzikanti mluví mezi písněmi. I když v angličtině bych nějaký proslov možná vydržel, rozumím totiž každé šesté slovo, jsem rád, že mi můj oblíbený písničkář vychází vstříc, a že si rozumíme i v tomto. Podobně sympaticky nevýřeční jsou třeba Jakub Noha, Robert Křesťan, Mikuláš Chadima, Miroslav Wanek a jiní a jiní. Když na koncertech mezi písněmi zaznívá český komentář, často trnu, že se trapným studem sesypu namísto onoho mluvky a že z hudby nebudu mít nic.

Obecně je mezipísňová mluva problémem folkařů. Svou slávu si s ní vydobyl Jan Nedvěd, který řadu sólových koncertů koncem 80. let prostě prokecal (on mravně kázal, vzpomínáte?). Naštěstí byl brzy zparodován v Divadle Sklep a sám se od té doby mnohokrát znemožnil. Více mě mrzí například trampská kapela Pacifik, k jejímž melodickým rytmickým písním ani k romantice typu Jaro nad Bretaní se nehodí sexistické poznámky a oplzlé vtípky – již  několik desetiletí jimi Tony Linhart provází jejich koncerty.

Reklama

Především mladé začínající kapelky nebo příležitostné žánrové sešlosti často vnucují posluchačům anekdoty a nebo, v horším případě, komentáře k písním („tenhle text pro nás napsal náš kamarád Jirka Krchovský“, „tahle píseň se jmenuje Padající věž a inspirovaly nás k němu události, ke kterým došlo 11. září 2001“, případně „máte rádi pivo? My ho máme rádi, proto vám teď zahrajeme píseň Pivo se u nás točí“.

Ani rockeři nejsou vůči pokusům o slovní zábavu či mravouku imunní. Nechtěl bych se ocitnout na koncertě Kryštofa nebo Divokého Billa pod palbou výkřiků „jste skvělí“ a „teď tleskejte s námi“, také se obávám, že na koncertech PPU, DG 307 a spřízněných se do nekonečna vzpomíná na Mejlu Hlavsu. 

Bývá to někdy hodně tristní, když  básnivost textů, melodie písní i um muzikantů stojí v absurdním protikladu k jejich promluvám. A celkový výsledek je horší, než kdyby hráli neumětelové a úplní amatéři. Napadají mne Karel Plíhal a Jiří Schmitzer, kteří mezi písněmi mluvit umí, ale jen proto, že se i zde stylizují. Ještě by u mě prošel Nohavica a Redl, oba mluví, ale ne zas tak moc.

Když písničkář (já poslouchám písničkáře, já neposlouchám hvězdy ani zpěváky) poděkuje diváků a jednou za večer představí jmenovitě kapelu, je to přesně to, co by měl jako slušný člověk udělat (ano, ještě pozdravit), jinak může jenom hrát. Takový Mark Knopfler toho říká svými písněmi více než dost.   

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama