Reklama
 
Blog | Vojtěch Vaner

Vodka a jiná sprostá pití včetně závislostí

Fascinující svou ošklivostí, ba odporností může být kniha o opilství. Stačí i její malá část, kapitola či několik odstavců.

Kniha Pavlíny Brzákové Modřínová duše je cestopisnou částí
jejího dosavadního díla, které si svým tématem i zpracováním získalo
v posledních letech zaslouženou přízeň . Pavlína Brzáková píše o Evencích
a dalších původně kočovných obyvatelích Sibiře, kteří (přiznám se a vím, že
nejsem sám) vyhovují romantické představě o přírodním národu žijícím podle
lesní moudrosti, podobně jako původní Eskymáci a Indiáni. Autorka sebrala
pohádky a mýty kmene Evenků (neboli Tunguzů), zajímala se o šamanismus, napsala
o „posledním šamanovi“ vynikající román Dědeček Oge a Modřínová duše je
vzpomínkovou prózou na její cesty do tajgy. Všechny knížky mají podobný
zvláštně poetický ráz a některé motivy se vracejí a znovu objevují. Ve všech
knížkách, a v Modřínové duši asi nejlépe, dokázala autorka popsat, co
evencké obyvatelstvo ničí až k samotnému prahu smrti nebo naopak k
živoření. Je to vodka, které obyvatelé tajgy propadli po nuceném zákazu
kočování, když se jejich sobi stali majetkem sovchozu a oni se museli zabydlet
v pevných domech. Vodku používají šamané či jejich žáci i k obřadům,
s vodkou se obchoduje, pije se na ruský způsob i programově kvůli
zapomnění. Když vodka je, pije se dokud zásoby nedojdou. Pijí ženy i muži,
staří i mladí, pijí, když je co. Delirium – Bílá horečka patří na Sibiř podobně
jako sobi či modříny, kdo pije v zimě ve velkých mrazech, může mu omrznout
a odumřít nějaká část těla, v evenckých osadách se pak množí přezdívky
jako Beznoska, Bezručka aj.

Lapidárním vyjádřením v prozaickém textu a vysvětlením
příčin v odborných poznámkách poskytuje Pavlína Brzáková čtenáři
nepříjemný, ale fascinující zážitek. Vodka není jen obyčejný alkohol, nápoj, po
kterém mi může být druhý den špatně, vodka je na démonická součást života.

Reklama

Vzpomínám si na knihu od Hanse Falady Pijan. Opilství je
hlavním tématem, ústřední postava je opilec, muž, který ničím nevynikal, ve
zralém věku poprvé ochutnal alkohol a tím nastal jeho pád. Rozpad rodiny,
ztráta zaměstnání, jeho snahy přestat končily opět úplným zpitím a nakonec
hrdina končí v ústavní léčbě. Vzpomínám si, že pro mne kniha nebyla příliš
věrohodná, ale byla zvláštní svou atmosférou, příběh slabocha v kulisách
předválečného německého venkova byl jakoby zapáchající, mazlavý nebo snach
zpuchřelý .

Nejlépe popsanou alkoholovou závislost jsem četl
v románu Patriarchátu dávno zašlá sláva od Pavla Brycze. Hrdiny mi bylo
líto, ale zároveň mne urážel svou slabostí, svou hodnověrnou závislostí. Román
má řadu přemrštěných motivů a bizarností, ale alkoholismus je tu popsán tak,
jak opravdu v praxi často vypadá. V rozsáhlém románě je mu věnován
velký prostor a je tu detailně popsán náhodný a jakoby letmý začátek i šílené
konce. A samozřejmě kruh závislosti, snahy stokrát a tisíckrát přestat, když
poté jediný doušek všechno vrhne zpět.

Šílené a ohavné
statě o alkoholismu, které jsem četl, se mi v hlavně spojují a doprovází
je píseň Sprostý pití z melodramu Filipa Topola Střepy. Podobně
fascinující dílo popisující opileckou zkušenost. Poezie i hudba velmi silná,
obludná. Nedá se nevěřit, nedá se občas neotřást.

Raduji se z toho, že mým přímým osobním zážitkům a vzpomínkám jsou
zmíněné statě a básně vzdálené. Mám pocit, že rozumím, o čem se píše. Neláká mne
ale pít vodku s lidmi ze Sibiře ani se zaseknout na pár let ve své české
hospodě.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama