Předně, co je na sáze o Harrym Potterovi nejcennější, nové a jedinečné? Vstřícnost k jiným ságám. Neruší dříve stvořená či tušená prostředí jiných příběhů, vlastně ani pro sebe nevytváří nové. Svět kouzelníků a svět mudlů prostě existují vedle sebe a je tomu tak odpradávna. Staré báje a příběhy, které stvořil někdo jiný, zůstávají v platnosti včetně národních pohádek a pověstí. Kouzelníci Merlin, Žito nebo třeba Dědeček Hříbeček existovali, stejně jako sfingy, kentauři, skřítkové či obři (vychází mi, že poslední žijí na Urale a tam se za nimi Hagrid a madam Maxime vypravili). Dále vlkodlaci a upíři, když mají v Bradavicích jezerní lidský kmen, může zajisté žít v českém rybníce hastrman. Jiné fantastické či pohádkové příběhy si často budují nový svět až příliš svévolně. Autoři moderních pohádek někdy křečovitě vymýšlejí nová kouzla, nové nadpřirozené bytosti a přitom tím odluzují fantastické věci a stvoření již existující či chcete-li vymyšlené. Nejenom že J.K. Rowlingová nic objevovat nepotřebuje, tím, že stávající představy zasadila do logických a funkčních vztahů, probouzí ve čtenáři onen nádherný pocit, že všechno se skutečně mohlo stát. Důkazem tvůrčího génia, do důsledků perfektně dovedeného nápadu, jsou například bubáci. Všichni je známe. Bojíme se jich od dětství, berou na sebe nejrůznější podobu – toho, čeho se právě my teď bojíme, a nejraději se schovávají pod postelemi, za skříněmi a v různých tmavých koutech. Další podpora původního nápadu je znění většiny zaklínadel – jsou odvozena z latiny!
Hodna obdivu je samozřejmě veliká autorčina fantazie a zručnost v provázanosti dějů a motivů, galerie postav a postaviček, z nichž některé jsou sice psychologizované povrchně a pouze pro příběh, nicméně řada z nich se jeví jako téměř nové nebo alespoň běžně nezobrazované (arche)typy. Harry Potter sám je naštěstí naprosto kladný hrdina, a že se občas chová jako nervní puberťák, mu vlastně jenom přidává. Hagrid, Brumbál, Belatrix Lastrengeová, Červíček, Neville Longbottom – obdobné charaktery lze najít v jiných knihách. Ale například Lenka Láskorádová či Minerva McGonnagalová, Sirius Black a hlavně Hermiona Grangerová – těm lze najít předobraz snad jedině ve skutečném životě (vždyť jak říká Rita Holoubková o Hermioně povýšeně, ale vtipně: „tady slečna Dokonalá“… neříkejte, že takovou dívku neznáte).