Bylo by taktní poopravit „nejlepší“ na „moji oblíbení“. Ale mám pocit, že můj vkus jednak není špatný, jednak se jako čtenář necítím být součástí nějaké uzavřené komunity a fanouškem jednoho žánru. Neboli drze tvrdím, že mám rozhled. A stejně tak čtenářské tipy mých oblíbenců Petry Hůlové, Jiřího Hájíčka a dalších bývají odevšad a přitom dobré. Pravda, občas objeví autor-čtenář, který na výzvu Respektu zhodnotí něco ze svého okolí, od svého vydavatele, od svého kamaráda. Ale protože mám přehled, vím , kam s takovým tipem.
Čeští spisovatelé mezi sebou moc nekamarádí. Nežárlí, přejí si, ale nescházejí se v kavárnách ani na aktivech jako dřív. Je potěšitelné, že se vzájemně čtou a tak je ve zmíněné rubrice hodně českých tipů.
Protože spisovatelů je hodně (míním člověka, jemuž vycházejí knihy, ne profesionála na plný úvazek), je hodně textů a na síle nabírají takovéhle rubriky-tipy. Nejen na internetu, ale i v rozhlase a v tisku jsou oblíbené osobně laděné recenze. V televizi totéž – pořad nazvaný Čtenářský deník nebývale expandoval, už dokázal popsat to hlavní ze současné české prózy.
Okruhy kolem literárních časopisů, proudy, tendence a směry jsou utopené, s veřejností a médii nekomunikují. Asi je to tak v pořádku. Osobně sekundární literaturu k beletrii nepotřebuji, stačí mi tipy a posléze radost z četby (Než takový doslov jako má sbírka E.L.Doctorowa Povídky o skvělé zemi, to raději žádný).
Ale ještě malá poznámka:
Nedávno jsem byl znovu konfrontován se skutečností, že řada básníků nečte prózu. Je to podivné, šokojící.